Jak je "krásné" chodit po městě a potkávat lidi.

Posledních čtrnáct dní trávím (z důvodu konverzací) v Hradci celá dopoledne. Hradec je poměrně hezké město, i když občas plné různých existencí (ty jsou snad v dnešní době všude) a myslím, že se mi tam zatím nikdy nelíbilo víc než v ranních hodinách. Něco mě však neskutečně irituje.

Jak jsem přežila 9 dní v divočině s 10 dětmi na hrbu.

Prázdniny znamenají pro každého něco jiného. Někdo vám řekne, že nejlepší je leháro doma, jiný že nejlepší je leháro na pláži a někdo zase, že pár dní strávených s cizími dětmi. Bohužel, pokud jste si všimli, u třetí možnosti se slovo leháro nevyskytuje a to proto, že to logicky žádné leháro není.

Bohudík?

Moje cifra na letošním narozeninovém dortu byla již tak velká, že opečovávání někým jiným už nejsem hodna. Na place tudíž byly 2 možnosti - lehnout si doma k televizi a k bazénu a unudit se k smrti, nebo jet pečovat o děti na dětský tábor. Kdybych byla jako většina mých vrstevníků, vybrala bych si samozřejmě variantu číslo jedna. Bohudík (nebo spíš bohužel) jsem se však rozhodla jít vstříc "naší budoucnosti".